Marie Jelínková a studna: Případ, který inspiroval majora Zemana i novou minisérii

Tragédie, která se odehrála v mrazivé únorové noci roku 1968 ve středočeských Vonoklasech, patří k nejzáhadnějším a nejděsivějším kriminálním případům v novodobé české historii. Příběh rodiny Jelínkových, poznamenaný vraždou, sebevraždou a přežitím jediného syna, dodnes vzbuzuje emoce a otázky, které zůstávají nezodpovězené. Je to událost, jež hluboce zasáhla do kolektivní paměti a stala se námětem pro ikonické televizní zpracování i pro zcela novou minisérii.

Ponořte se s námi do skutečných událostí, které obestírají osud Marie Jelínkové a studny, jež se stala dějištěm hrůzného činu. Prozkoumáme psychologické pozadí tragédie, osud přeživšího syna Stanislava mladšího a srovnáme fakta s tím, jak byl případ ztvárněn v seriálu „30 případů majora Zemana“ a jak jej představí nová minisérie „Studna“ z roku 2025. Pokusíme se rozkrýt, co všechno se ví a co zůstává skryto za stěnami opuštěného domu.

V noci z 12. na 13. února 1968 otřásla poklidnou obcí Vonoklasy u Prahy událost, která šokovala celé Československo. V domě čp. 176 byla nalezena mrtvá Marie Jelínková, a v nedaleké studni její manžel Stanislav Jelínek starší. Přežil pouze jejich osmadvacetiletý syn Stanislav Jelínek mladší. Policie brzy uzavřela případ jako vraždu a následnou sebevraždu, s otcem Stanislavem starším v roli pachatele. Avšak jednoduchý závěr nedokázal utišit šepot a pochybnosti, které se kolem tragédie vznášely a vznášejí dodnes.

Marie Jelínková, v době smrti padesátiletá (některé zdroje uvádí 53 let), byla hospodyně a manželka Stanislava Jelínka staršího, o sedm let staršího traktoristy, o kterém se povídalo, že trpěl duševní poruchou. Jejich syn Stanislav Jelínek mladší, v té době 28letý, byl zedník a v době tragédie žil s rodiči. Rodina byla v obci známá svou izolovaností a zvláštními poměry. Sousedé se jim spíše vyhýbali, což přispělo k vytvoření aury tajemství kolem jejich domácnosti. Dům, ve kterém žili, byl malý a prostý, typický pro venkovské bydlení té doby, s vlastní studnou na pozemku, která se nakonec stala centrem celé tragédie.

Podle oficiálního vyšetřování a výpovědí Stanislava mladšího došlo v noci k hádce mezi rodiči. Otec Stanislav starší měl napadnout a ubít Marii. Poté se sám pokusil o sebevraždu podřezáním, a nakonec se utopil ve studni. Stanislav mladší byl v době události doma, ale jeho výpovědi se během vyšetřování měnily a byly často nekonzistentní. Popisoval, jak se v noci probudil, cítil kouř (dům byl zapálen) a viděl otce, jak jej napadá. Podařilo se mu uniknout a zavolat pomoc. Tělo Marie Jelínkové bylo nalezeno v ohořelém domě, tělo Stanislava staršího ve studni na zahradě. Komplikovanost případu spočívala nejen v protichůdných svědectvích, ale i v psychologickém stavu všech zúčastněných.

Případ Jelínkových není jen o vraždě a sebevraždě; je to především sonda do hluboce narušených rodinných vztahů a duševních problémů. To, co se stalo v únoru 1968, mělo své kořeny v dlouhodobě nezdravé dynamice.

Jelínkovi byli v obci Vonoklasy považováni za podivíny. Žili v poměrné izolaci, měli málo přátel a se sousedy se často dostávali do konfliktů. Tato izolace byla pravděpodobně způsobena komplexem faktorů, včetně Stanislavovy st. povahy a možné duševní nemoci, která se projevovala agresivitou a nedůvěrou. Jejich uzavřenost bránila včasnému odhalení a řešení vnitřních problémů, které se v rodině hromadily. Sousedské spory, byť se mohou zdát nepodstatné, přispívaly k pocitu odloučení a vyhrocovaly napětí.

Stanislav Jelínek starší byl popisován jako člověk s „neuropsychopatickou konstitucí“, což je termín naznačující komplexní psychické problémy, které mohly zahrnovat paranoidní rysy, agresivní sklony a psychotické epizody. Tyto problémy se zřejmě v průběhu let zhoršovaly. Existují svědectví o tom, že Marie Jelínková, vědoma si manželova stavu, měla předtuchu blížící se tragédie. Mluvila o strachu z manžela a obavách o život svůj i syna. Tyto předtuchy nebyly jen pouhou domněnkou, ale spíše odrazem dlouhodobého života v permanentním strachu a psychickém teroru.

Osud Stanislava Jelínka mladšího je jednou z nejsmutnějších a nejkomplikovanějších kapitol celého případu. Přežil tragédii, ale následky si nesl po celý zbytek života.

Po události byl Stanislav Jelínek mladší hospitalizován na psychiatrii, kde strávil několik let. Prodělal těžké trauma a jeho duševní zdraví bylo vážně narušeno. I po propuštění z léčebny se jeho život nevrátil do normálních kolejí. Byl stigmatizován událostmi a žil v ústraní, pravděpodobně se nikdy plně nevyrovnal s rodinnou tragédií. Informace o jeho pozdějším životě jsou kusé, což přispívá k mystice kolem celého případu. Nedá se předpokládat, že by si kdy založil rodinu, například s manželkou, vzhledem k jeho těžkému psychickému stavu a následkům.

Jedním z hlavních důvodů, proč případ „Studna“ zůstává tak matoucí, jsou měnící se výpovědi Stanislava Jelínka mladšího. Zpočátku popsal události jedním způsobem, později své svědectví upravoval, což vedlo k pochybnostem o tom, kdo byl skutečným iniciátorem tragédie nebo jak přesně se vše odehrálo. Některé teorie dokonce naznačovaly jeho přímou účast nebo alespoň zásadní roli, kterou se snažil zakrýt. Tyto otazníky nikdy nebyly jednoznačně zodpovězeny a přispívají k pocitu, že pravda o noci ve Vonoklasech zůstává částečně pohřbena.

Případ Jelínkových svou brutalitou a nejednoznačností fascinoval veřejnost po desetiletí. Není proto překvapením, že se stal inspirací pro umělecká zpracování.

Nejznámější adaptací je bezpochyby epizoda „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“ z roku 1970. Tato epizoda, ačkoliv je poplatná své době a obsahuje ideologické prvky, se stala ikonickou a pevně zakořenila v české kultuře. Případ je v ní zobrazen s důrazem na psychologické drama a tragický osud rodiny Brůnových (fiktivní jména). V roce 2025, přesně 57 let od události, se případ vrací na obrazovky v podobě nové minisérie „Studna“, která měla premiéru 10. ledna 2025 na Voyo. Tato minisérie slibuje nový, moderní pohled na tragédii, s ambicí prozkoumat hlubší psychologické aspekty a případně nabídnout nové interpretace nejasností.

Zatímco Major Zeman podával případ z pohledu tehdejší kriminalistiky a do značné míry kopíroval oficiální závěry, nová minisérie „Studna“ má potenciál odkrýt více detailů, využít moderní forenzní poznatky (byť jen v rámci fikce) a nabídnout divákovi komplexnější psychologické portréty postav. Může se také zaměřit na to, co se stalo se Stanislavem Jelínkem mladším po tragédii, a prozkoumat jeho měnící se výpovědi s větší hloubkou. Je to šance znovu prozkoumat legendární případ a možná mu dát nové rozměry, aniž by se musela nutně držet striktního politického diktátu minulosti.

I po více než pěti desetiletích zůstává případ „Studna“ zdrojem spekulací a nejasností.

Jednou z nejčastějších otázek je, zda Stanislav Jelínek mladší skutečně hrál pasivní roli pozorovatele, nebo zda se aktivně podílel na událostech, či je alespoň nezabránil. Měnící se výpovědi a jeho následné psychické problémy jen posilují tyto pochybnosti. Existují také spekulace o možném vlivu dalších osob nebo o tom, zda vyšetřování v roce 1968 bylo dostatečně důkladné a nezaujaté. Žádná z těchto teorií však nebyla nikdy jednoznačně potvrzena ani vyvrácena, a tak zůstávají součástí bohatého, avšak temného odkazu případu.

Tragédie ve Vonoklasech hluboce poznamenala místní komunitu. Dům Jelínkových se stal místem „kriminální turistiky“, kam se jezdili lidé dívat na místo hrůzného činu. Pro obyvatele Vonoklas však událost znamenala spíše stigma a bolestivou připomínku. Mnozí se o události nechtěli bavit, snažili se ji potlačit a zapomenout. Nicméně památka na Jelínkovy a jejich studnu zůstává součástí historie obce. Je to příběh, který se předává z generace na generaci, a i když se mnozí snaží odvrátit, připomíná křehkost lidské psychiky a temné stránky, které se mohou skrývat za zdmi obyčejného venkovského domu.